Čerpáno z Pražského deníku 9.1.2009
ČLÁNEK 1
Nehrajeme jen pro společné šatny. Je to jiný svět
Ve své nejlepší éře dosahovala základna korfbalistů SK Hala Lužiny kolem sta členů. „Nyní máme 16 aktivních hráčů," říká Pavel Minarčík
JAN ZELENKA
Praha/ Ten sport drtivé většině lidí nic neříká.
Když se aktivní hráč korfbalu chlubí známým, že je členem první ligy nebo dokonce reprezentace, většinou se mu vrací: „Členem čeho?"
Nejinak je tomu u jediného pražského celku první a druhé ligy SK Hala Lužiny.
„Je to škoda. Přitom, je to celosvětový, starý, nesmírně kolektivní a jedinečný sport," krčí rameny Pavel Minarčík, sekretář druholigového celku.
Síla jedinečnosti je ve skladbě družstva: Jeden tým tvoří čtyři muži a čtyři ženy! „Neznám jiný sport, který by byl tak pestrý," usměje se Minarčík.
„Ale, že bych s tím začal jen kvůli smíšenému týmu, to ne. Vždyť mi tehdy bylo deset let," mrkne.
A nepokračuje ani pro výjimečnou zvláštnost: šatny jednoho takového týmu bývají společné. Muži a ženy se převlékají společně. Když ale přijde řeč na ostych a nabourání obyčeje, nastane chvíle ticha...
„Víte, všichni se známe léta. Bereme to jinak. Ale vím, jak to zní. Ovšem vězte, že specifik má korfbal spousty. Vždyť se všichni v republice známe, jsme malý sport," vypráví Minarčík.
Členská základna svazu korfbalu v Česku čítá na dva tisíce jmen.
„Člověk si korfbal rychle oblíbí. Krása je totiž v tom, že jednotlivec nic nezmůže. Malý a tlustý hráč může bránit velkého, mohou to hrát rodiče s dětmi."
Když už se někdo do korfbalu zamiluje, je věrný drahná léta.
„Já s ním třeba začal někdy v roce 1990. Tenkrát jsem nemohl dělat většinu sportů kvůli zdravotnímu stavu. Když jsem třeba řekl lékaři, jestli bych mohl hrát to nebo ono, vždy odpověděl: ‚Ne〜doporučoval bych to.' Pak jsem narazil na korfbal, chytlo mě to a jelikož to doktor neznal, dal mi souhlas," vypráví svůj příběh jeden z pilířů klubu.
V týmu SK Hala Lužiny má podobný příběh o nalezené zálibě a o věrnosti každý.
Těch ostatních příběhů ale není moc.
V nejlepší éře dosahovala základna korfbalistů SK Hala Lužiny kolem sta členů. „Nyní se ale pohybujeme kolem 16 aktivních hráčů," říká Minarčík.
Z jeho hlasu je znát lítost a trpkost.
„Je to naprosto amatérský sport, proto si všechno hradíme sami. Někdo pracuje do osmi do večera, někdo má rodinu. Někdo je automechanik, někdo manažer. Škála profesí je od učňovských prací až po vysokoškoláky. Já jsem třeba bankovní úředník."
V jistou dobu ani netrénovali. Jmenují se SK Hala Lužiny, ale už několik let hostují v Jenči u Prahy.
„Na Lužinách jsme se jednou nepohodli. Proto Jeneč.
V březnu se ale budeme stěhovat na Děkanku a přejmenujeme se," svěřuje se Minarčík.
I takový je korfbalový život jediného pražského zástupce.
ČLÁNEK 2
Autor Jan Zelenka
Korfbal: stará a smíšená košíková
JAN ZELENKA
Praha/ Před sto lety se jeden nizozemský učitel tělocviku vydal do Švédska.
Nevracel se s prázdnou. Zaujala ho v pravdě nevšední hra: koš zavěšený vysoko na tyči a dva týmy, které se snaží skórovat. Ta hra ho natolik uchvátila, že ji importoval do země tulipánů.
Nazval ji korfbal = z holandštiny košíková - a o sto let později se dostala i do Čech...
„Bylo to někdy kolem revoluce. Vůbec prvním korfbalovým týmem byl Děčín. Chvíli nato jsme povstali z „mechu" i my," říká sekretář SK Hala Lužiny Pavel Minarčík.
O co v korfbalu jde?
Malá nápověda. V devadesátých letech se v České televizi vysílal pořad pro děti zvaný Hip Hap Hop a tam se objevovala hra zvaná košanda...
„A košanda je něco jako korfbal," snaží se nejvíc přiblížit, dlouholetý hráč, sekretář klubu a rovněž i rozhodčí.
Jde o fenomén, zábavu pro každého: muže a ženy všeho věku. Je rozšířen na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Není nijak mimořádně finančně náročný na vybavení.
I když... „Dříve se hrálo s dvěma 3,5 metrů vysokými tyčemi, na kterých byly zavěšeny ratanové koše. Ty postupně nahrazují plastové obruče. Cena jednoho se pohybuje kolem 13 tisíc korun. A korfbalový míč stojí kolem sedmnácti stovek," vypočítá-vá Minarčík.
Ale v Česku vybavení neseženete. „Vše se objednává z Nizozemska."
Další nutnosti: Je potřeba hřiště 2 x 20 metrů, a hlavně osm lidí: čtyři muži a čtyři ženy. „V případě nedostatečného počtu se může hrát i s šesti hráči. Jsou tam pak určité změny," objasňuje Minarčík.
Hru rozhodují dva rozhodčí, ale postačuje i jeden. „Jeden stojí od 200 korun do 500."
Samotná hra je prostá: tým získá bod, když se mu podaří prohodit míč košem soupeře. Po dvou dosažených koších (je jedno na jaké straně) si družstva vymění poloviny a z útočníků se stávají obránci, a naopak. Tým je totiž rozdělen vždy na dvě čtveřice - obranáři a útočníci.