S Tomášem jsme se zúčastnili prvního ročníku Rumchalpského potápěčského trojboje. Ne vše se nám dařilo tak, jak jsme si přáli. Vylosovali jsme si startovní číslo jedna a začali podvodní navigací. Avizovaná úžasná viditelnost sice byla, ale jen pár metrů pod hladinou. V 8 metrech, kde se schovávala bóje č.2, se viditelnost znatelně zhoršila a nám se ji ani po 25 minutách nepodařilo najít. Z vody jsme vylézali mírně řečeno rozladěni a se sprostými slovy na rtech. Při sledování dalších dvojic se nálada mírně zlepšovala, boji č.2 totiž nenašel nikdo. No nic, teď rozhodnou další dvě disciplíny. Statická apnoe nebyla pro nás úplně nejšťastnější disciplínou, jednak zadržení dechu není ani pro jednoho z nás ta nejsilnější dovednost a druhak jsme jako první neznali výkony soupeřů. Nevadí, hod polenem by nám snad mohl zlepšit skóre. Ani to se nám nedařilo podle představ. Před vyhlašovacím ceremoniálem, jsme čekali, že půjdeme pro čtvrtou cenu, kterou byl celoroční vstup na Rumchalpu, což by Tomáš jako milovník "hlubin" na Rumchalpě vyloženě "s radostí" ocenil. Nakonec jsme si s úsměvem došli pro 3.cenu, kterou byla automatika Apeks.
Mise by tím byla splněna, kdybychom neměli nabouraná sebevědomí z neúspěchu při první disciplíně. Řekli jsme si, dáme krkovici na grilu a poté dodýcháme vzduch při opravném mimosoutěžním navigačním pokusu. S plnými břichy jsme se domluvili na vytříbené taktice a vyrazili do zelené hlubiny. Od boje č.1 jsme vyrazili pod azimutem 100° do vzdálenosti 35 metrů, kde nám ani silné svítilny nepomohly nalézt druhou bójku ukrytou v hloubce 8 metrů. Posunky jsme se rychle domluvili, že já na dohled od Tomášova světla obkroužím místo, kde bychom bójku přepokládali. Plavu, plavu, svítím do tmy a druhým okem sleduji Tomášovo světlo blikající v dálce. Najednou Tomášovo světlo kdesi zmizelo a já se propadal do beznaděje. Po dlouhých 5 vteřinách se ze zelené tmy najednou radostně rozblikalo Tomášovo světlo. Okamžitě mně bylo jasné, že Tomáš dvojku našel. Hned po setkání jsme si plácli tak silně, že i nad hladinou muselo být vidět vlnění. Trojka, čtyřka i pětka už byly celkem hračka. Z mola jsme právě vynořivšímu se autorovi navigační trasy oznámili tajný kód. I jemu se evidentně ulevilo, protože ani jemu se dvojku nedařilo nalézt a ocital se tak v podezření, že „dvojku“ špatně uvázal a ta se ztratila do nenávratna. Tímto jsme si nakonec splnili cíl sobotního potápka a dokončili navigační hru, i když už mimo soutěž, zato však jako jediní ze soutěžících, samotného organizátora a autora trasy v to počítajíc. Celkově lze tedy říct, že se první ročník Rumchalpského trojboje vydařil, počasí nám přálo, sluníčko hřálo a na Rumchalpě panovala těžká pohodička!