Boty do boje

Některé věci kolem nás se zdají naprosto samozřejmými, ale může na nich záviset až nečekaně mnoho. Takovou „drobností“ je například jedna klíčová součást vojenské a služební výstroje. Nadarmo Roman Skamene, alias fanatický major Borovička ve filmu Tankový prapor na bosého podřízeného hystericky nevřískal: „A co boty? Obyčejné vojenské boty…“ Bosý voják je totiž prakticky nanic. Mnoho případů z historie dokládá, že právě z tohoto (pro někoho možná banálního důvodu) šlo ztratit bitvu či rovnou prohrát celou válku.

Nejcennější vybavení

Nejvíce se snad důležitost solidního obutí projevila v americké občanské válce. Někteří historici dokonce tvrdí, že jedním z hlavních důvodů porážky Konfederace byl především nedostatek bot. Dobré boty se v té době ukázaly důležité stejně jako puška. Mnozí vojáci „z Jihu“ se ani nemohli zúčastnit bitev (např. u Antiatam a Gettysburgu), neboť se neobutí potáceli vzadu po kamenitých cestách a nedostali se tak do míst bitev. Dokonce se prý i běžně tolerovalo, když voják bez bot tehdy vůbec nebojoval (mnozí pak prý maskovali svou neochotu válčit tím, že při ústupu zahodili svou obuv a tak se obratně vyvinili z dezerce). Příslušníci unionistických sil zas botami disponovali v nepoměrně větších počtech, ale zas většinou trpěli jejich nevalnou kvalitou a provedením. Obuv se zpravidla vyráběla stejného tvaru pro obě nohy, že si je časem voják „nějak rozchodí“. Některé útvary se pak namísto bleskových přesunů jen bezmocně kulhali krajinou. Během krymské války zas Britové nafasovali boty všechny stejných velikostí - a to všem zpravidla malých. Navíc, laciné podrážky upadly už po týdnu nošení. Běžné bylo pak i zoufalé vyhrabování mrtvol protivníků kvůli získání nějakých uspokojivých bot. Navíc, jak vzpomínali pamětníci, usnout v té době zutý znamenalo téměř jistotu být o své boty okraden. Také roku 1914 byla situace v některých armádách z tohoto pohledu tragická – například ruští vojáci pochodovali podzimním blátem dlouhé desítky kilometrů k frontě převážně jen v odrbaných válenkách či masivních dřevácích. Pak od nich nikdo nemohl čekat žádné zázračné bojové výkony. I za 2. světové války to často nebylo jiné – kupříkladu Italové během operace Barbarossa roku 1941 byli vybaveni pouze provizorními lepenkovými botami a tak není divu, že byli brzo jen v ponožkách (zatímco paradoxně doma, v  římských obchodech se v té době běžně prodávala nejluxusnější kožená obuv…). Jak to dopadalo v následující kruté ruské zimě, si každý asi dovede představit. Hordy zbědovaných sil se belhali vánicemi a zdecimované vláčeli hlubokými závějemi naboso. Svědectví z těch časů jsou hrozná. Ti, kdo nesehnali obutí od sovětských zajatců (což pro ně byl rozsudek smrti…) buď rychle mrzli, anebo byli nuceni ve sněhu hledat zabité Rusy. Nalezeným mrtvolám pak řezali nohy u kolen a ty pak zahřívali pomalu nad ohněm tak dlouho, než mohli sundat přimrzlou obuv vůbec sundat. Drahocenné plstěné boty pro ně znamenaly nejen možnost bojovat, ale vůbec šanci přežít…

Válečná obuv

Do počátku druhoválečného konfliktu byla podoba bot veskrze u všech armád podobná. Těžká bagančata, neforemné holínky vycházející z jezdecké obuvi nebo něco, podobného pozdějším stavařským „bufám“. Rozhodně nic pohodlného a praktického. Podrážka z kůže byla obvykle opatřena bytelným kováním. Podkůvky a cvočky pak způsobovaly nemalé problémy zvláště na tvrdém povrchu. Z některých pamětí veteránů je známo, že vojáci zvláště při operacích v zástavbě jezdili po městské dlažbě a chodníkách doslova jako po ledě. Ani pohyb v kamenitém terénu nebyl rozhodně žádný med. Při nočních průzkumech navíc bylo našlapování poněkud hlučné, což mohl uživatel při „tiché misi“ snadno zaplatit svým životem. Důstojnické boty (často dělané z měkké kvalitní kůže na soukromou zakázku) se z dnešního pohledu daly jakžtakž nosit, ale těžké křusky pro „manšaft“ byly téměř trestem. Ten kdo si sám na sobě zkusil originály z této doby, jen sotva pochopí, jak v nich mohli příslušníci tehdejších armád absolvovat nějakou delší štreku. Natož pak denodenní zrychlené přesuny na ukrutné vzdálenosti, typické pro nemotorizované šiky této éry. Samozřejmě i tehdy existovaly jisté výjimky. Například v německé armádě se speciálním složkám od počátku dostávalo zvláštního, na tehdejší standardy poměrně pokrokového vybavení. Výsadkáři fasovali své typické seskokové boty se šněrováním na straně (kvůli lepšímu vyproštění zraněné nohy po méně vydařeném seskoku) a měkkou gumovou podrážkou. Poměrně netypické obutí, přizpůsobené pohybu ve vysokohorském obtížném terénu též dostávali horští myslivci. Pro operace v kruté zimě na východní frontě se po prvních drastických zkušenostech pro Wehrmacht vyvinula specializovaná obuv, sloužící k činnostem v extrémních mrazech. Ty měly dřevěnou izolační podrážku silnou až 4 cm a vysoké holeně z masivní plsti, takže byly vhodné spíše pro statičtější činnosti, například strážní službu. I známý Afrikakorps měl pro svoje „jižní“ působení zvláštně vyrobenou tropickou obuv. Také britští Commandos byli na rozdíl od běžných formací vybaveni speciálním obutím, zespod osazeným pryžovým povrchem. To umožňovalo nejen neslyšné přiblížení, končící zpravidla rychlou likvidací německých stráží, ale i bezpečný pohyb po mokrých kluzkých palubách vyloďovacích člunů. Také Američané od druhé poloviny války disponovali značně atypickou obuví. Ta byla uzpůsobena pro chladné a vlhké klima – šlo o první předobraz dnešních „goráčů“. Tzv. US „shoepac“ byly opatřeny gumovou podrážkou a koženou holení. Na rozdíl od podobných bot jiných armád v této době se daly nosit i na delší pochody. Dovnitř se nosily buď dva páry vlněných ponožek, nebo dvě speciální izolační fibrilové vložky. Někde se ale velké pokroky, co se týče služební obuvi, zrovna moc nekonaly. V sovětském vojsku se kupříkladu obuv po celé století obvykle nevymykala jednoduchým válenkám, v lepším případě pak holínkám, které Rudou armádu leckde neopustily takřka do konce její existence. Boty sovětského vojáka z roku 1945 se tak mnoho nelišily od těch, které na nich mohli vidět naši otcové při srpnové invazi roku 1968, a totožné potom šlapaly i hory Afganistánu osmdesátých let.

Boty pro třetí tisíciletí

Dosavadní zkušenosti, dlouhodobé poznatky a nebývalé technologické možnosti posunuly vlastnosti i u bot pro služební potřebu výrazně kupředu. Moderní materiály umožňují sloučení nízké hmotnosti a trvanlivosti. I když bota dnes prakticky nic neváží (tedy rozhodně v porovnání se zmíněnými historickými pravzory), amortizace je i za extrémních situací minimální. V letním údobí dnešní vojenská a policejní obuv dobře větrá, v chladném období potřebně odolává zimě. Pevná a přitom pružná podrážka chrání chodidlo nejen před nerovnostmi, ale i před zraněním ostrými předměty. Nejnovější typy bot jsou už od pořízení pohodlné a specifická konstrukce přitom co nejlépe chrání kotník před vyvrknutím. Design podrážek (u nejkvalitnějších je to v současnosti obvykle Vibram) je vyvíjen konstruktéry a pokročilými počítačovými programy pro optimalizaci vzoru pro náročné určení. To vše však platí o kvalitních výrobcích, ne o laciných alternativách a náhražkách.

Jak se většina expertů a znalců „z oboru“ shoduje, jednou z nejoblíbenějších obuví pro speciální účely armád a policejních sborů se v posledních letech jednoznačně stávají boty od americké firmy Blackhawk. Tento renomovaný výrobce značkového taktického vybavení se před lety soustředil i na tuto klíčovou oblast a výsledek stál podle mnoha ohlasů „za to“. Brzy se staly taktické Blackhawky široce známými a uznávanými právě pro svou nespornou kvalitu a praktičnost. To vedlo k širokému zavádění do policejních SWAT jednotek a armády nejprve v USA, poté i všude daleko po světě. Boty od Černých jestřábů lze dnes vidět jak na příslušnících celé řady renomovaných protiteroristických jednotek, tak na mnohých z těch, kteří v současnosti působí v nelehkých podmínkách dnešních bojišť v Iráku a Afganistánu. I jedna z našich domácích armádních složek, která nyní podniká krajně rizikové operace ve zmíněných aglomeracích, nyní plošně vybavuje své členy na tyto nelehké mise touto vyhlášenou obuví. Její členové paradoxně nejprve sami udělali nejlepší zkušenost na vzorcích, které si zprvu pořídili soukromně v daleké cizině. Poté co tyto vyhlášené boty dostály svému pověstnému renomé, byla na další působení již „obuta“ celá tato speciální jednotka. Už teď je patrné, že v tom nezůstane dlouho osamocena. Podobně se však nyní výrobky z téže „dílny“ testují u podobných formací, které sázejí pouze na to nejlepší. Jak se stále více ukazuje, jen nejvyšší kvalita je dobrá pro ty, kteří jakékoliv selhání výbavy následně mohou platit cenou nejvyšší.