Korejci sice rádi zdůrazňují, že jejich život je zcela jiný než život Japonců, ale ve skutečnosti se najde řada shodných rysů. Jedním z nich je existence podivného, svým způsobem dost absurdního státního svátku, který má v obou případech shodné jméno: Den vzniku národa. V Korejské republice se slaví 3. října, v Japonsku 11. února. V obou případech jsou to výroční dny údajného vzniku prvních státních útvarů na území Korejského poloostrova, respektive japonských ostrovů.
Podle legendy v korejském Pchjongjangu založil 3. dne 10. měsíce roku 2333 před n. l. vnuk nejvyššího nebeského boha Hwanina jménem Tangun novou velkou říši, kterou nazval Čoson- Země jitřní svěžesti. V době japonské okupace se Korejci o Tangunovi nesměli ani zmínit.
Tangunovým otcem byl Hwanung, jenž byl synem nejvyššího nebeského boha- stvořitele Hwanina. Protože Hwanung velice toužil poznat život lidí na Zemi, dostal povolení, sby odešel do pozamského světa. Se třemi božskými pečetěmi a v doprovodu tří tisíc služebníků se snesl po duhovém oblouku pod veliký santalový strom na jednom z vrcholků Velkého bílého pohoří Tchebeksan a založil na tom místě Město bohů Sinsi. Stal se tam vládcem a začal místní lidi učit řemeslným dovednostem a obdělávání půdy.
V lese na úbočí žili v té době tygr a medvědice, kteří velice toužili po tom stát se lidmi. Vydali se proto za Hwanungem a ten jim opravdu poradil co mají dělat, aby se jejich přání splnilo. Dal jim posvátný pelyněk, dvacet svazků česneku a pak jim přikázal, aby se odebrali do temné jeskyně a tam plných sto dní nejedli nic jiného než tento pelyněk a česnek. Tygr zkoušku nevydržel a z jeskyně po několika dnech odešel. A tak byla nakonec úspěšná jen medvědice, která se proměnila v krásnou ženu. Medvědice byla spokojená, ale ke štěstí jí ještě něco chybělo, aby mohla mít dítě. Šla proto znovu prosit božského Hwanunga. Ten se nakonec stal jejim mužem a splodil s ní krásného syna, kterému dali jméno Tangun- Princ santalového stromu.
Když Tangun vyrostl, odešel z hor dolů a založil v 50. roce vlády bájného čínského císaře Jaa velkou říši, které dal jméno Čoson- Země jitřní svěžesti a na dobu téměř dvou tisíc let se pak stal jejím vládcem i prvním zákonodárcem. Sám ale nebyl bohem a na konci svého velice dlouhého života se podle pověsti opět vrátil na nebesa. Zanechal po sobě mnoho potomků, ale žádný z nich se už později nestal vládcem. Budoucí korejští vládcové se také nikdy nepokoušeli odvozovat svůj původ od Tanguna.
Předmětem trvalých sporů byla (a je i nadále) odpověď na otázku, kde se nacházelo ono bájné pohoří Tchebek se santalovým stromem, pod nějž sestoupil božský Hwanung. Nejčastěji se přitom hovoří o vůbec nejvyšší hoře Korejského poloostrova Pektusan (2744 m n. m.), kde dodnes roste mnoho santalových stromů, ale své zastánce má i několik dalších vysokých hor na severu Koree a také hora Manisan na ostrově Kanghwa nedaleko Seoulu. Jihokorejci se původně snažili preferovat horu Manisan, která jako jediná leží na území Korejské republiky. Dnes se už i tamnější Tangunovi ctitelé smířili s tvrzením, že zvláštní útvar z navršených kamenů o výšce asi tří metry a šířce dva metry není místem, kam Tangun sestoupil z nebe, ale je to oltář, na kterém během svého pozemského pobytu uctíval svého nebeského otce Hwanunga. Manisan proto dnes plní v Korejské republice úlohu jakéhosi Olympu a před každoročními Celokorejskými sportovními slavnostmi je zde obřadně zažíhán "olympijský" oheň a ten je pak nesen do místa konání her.
Velmi svérázně přistupuje k Tangunovu kultu Severní Korea. Oficiálně jej sice neuznává, ale v nepřímé souvislosti s ním s oblibou zdůrazňuje, že se dnešní severokorejský vládce Kim Čong-il (syn Kim Ir-sena) údajně narodil za války v roce 1942 v lesích těsně pod vrcholkem Pektusanu. Nepřímo se tak naznačuje, že jeho mimořádné schopnosti (již ve stáří několika týdnů uměl chodit) jej v mnoha směrech připodobňují legendárnímu Tangunovi.
Ať je to s Tangunem jak chce, pro většinu domácích vědců- jak v Korejské republice, tak i v Severní Korei- zastává názor, že dnešní Korejci jsou přímými potomky původních obyvatel, a že tedy na tomto území žijí od nepaměti.
První konkrétní doložené historické údaje z Korejského poloostrova pocházejí až někdy z roku 400 př. nl., kdy tam vzniklo několik organizovaných kmenových svazků.
Korejci měli na rozdíl od Japonska Čínu mnohem blíž a jejich vztah vůči Číňanům byl proto zcela jiný než v případě Japonců. Na ozbrojený odpor proti tak mocnému sousedovi nemohli mít pomyšlení, takže bylo v jejich vlastním zájmu, aby se s Čínou snažili udržovat co nejlepší kontakty. Velké problémy byly ale spojeny s tím, že v Číně se během posledních dvou tisíc let vystřídala řada různých vládnoucích dynastií a ne všechni byly tvořeny příslušníky národnosti Chan, o nichž jsme zvyklí v Evropě mluvit jeko o Číňanech. Nejznámější chanské dinastie našeho letopočtu jsou Suej (581-618), Tchang (618-906), Sung (960-1279) a Ming (1368-1644).
Velmi důležitou bitvu svedl již roku 612 Uldži Mun-dok z království Koguryo s čínskou armádou dynastie Suej. Případná porážka Kogurya by tehdy ohrozila i zbývající korejské státy Pekče a Sillu a mohla by vést i k úplnému počínštění Korejského ploostrova. Uldži však údajně více než milionovou armádu porazil, a jeho země tím byla zachráněna.
Korejci se později dostávali do velkých sporů s Mongoly, Kitany, Džurdženy, Mandžuy a příslušníky různých dalších kočovných kmenů žijících na sever a severovýchod od Velké čínské zdi. Největší pohromu však pro ně znamenal Čingischán, který koncem 12. století založil mocnou mongolskou říši, a ta ihned zahájila expanzi nejen na západ, směrem do Evropy, ale taky na jih a východ- směrem do Číny a Koree. V roce 1279 dovršilo mongolské vojsko porážku Číny a vojevůdce Kublajchán se stal čínským císařem a zakladatelem nové dynastie Juan.
Do tehdejší korejské říše Koryo však Mongolové vtrhli již téměř o padesát let dříve a rychle obsadili a zpustošili celou zemi. Král a jeho dvůr uprchli na těžko dostupný ostrov Kanghwa nedaleko Seoulu a skrývali se tam až do roku 1259. Pak bylo uzavřeno příměří a králové Koryo museli uznat svrchovanost Mongolů.
Je trochu ironií osudu, že vlivu Číny se Korejci zbavili až poté, co tohoto "obra na hliněných nohou" porazili roku 1895 Japonci. Korejský král Kodžong se tehdy v říjnu 1897 ve snaze demonstrovat rovnoprávné postavení Koree vůči Japonsku i Číně prohlásil císařem a změnil jméno země z Čoson na Tehan čeguk (Císařství velkého národa Han). To už ale byly dny korejské samostatnosti sečteny a blížil se listopad 1905, kdy byli Korejci nuceni přijmout dohodu o zřízení japonského protektorátu.
Sejong
Na otázku, který z králů byl v českých dějinách ten největší, bude asi jednoznačná odpověď Karel IV. Zeptáte-li se na stejnou věc Korejce, i v takovém případě nebude nikdo dlouho přemýšlet a odpoví: Sejong Tewang- Velký král Sedžong.
Přestože tito mužové žili ve zcela odlišných světech, nalézáme v jejich životech mnoho podobného. Byli to mimořádně nadaní jedinci, kteří za svého života prokázali vysoké diplomatické a politické schopnosti, a pro oba byl charakteristický i široký kulturní rozhled, takže je pro dobu jejich vlády příznačný velký rozkvět umění i vědy.
Král Sedžong žil v letech 1397-1450. Narodil se jako třetí syn krále Tchedžona, jehož otcem byl zakladatel dynastie I- I Song-ge. Jako třetí syn v pořadí měl Sedžong podle tehdejších zvyků jen malou naději na to, aby se stel králem. Za to, že se jim opravdu stal a předběhl své dva starší bratry, vděčí jednak svému mimořádnému nadání, které se u něj projevovalo od časného mládí, jednak velké píli a houževnatosti, s níž se věnoval studiu.
Král Tchedžong si brzy všiml, že třetí syn je jiný než jeho bratři a že jeho názory a úvahy mají hloubku, která by se dala čekat u mnohem staršího člověka. Dodnes se proto těší úctě za rozhodnutí, jímž roku 1419 přes odpor mnoha ostatních dvořanů prosadil, aby byl jeho třetí syn na úkor prvorozeného prohlášen korunním princem. Krátce na to pak abdikoval a předal vládu do rukou tehdy dvaadvacetiletého Sedžonga, což byl na panovníka rozhodně nebývalý nízký věk.
Hned od počátku vlády dal mladý Sedžong najevo, že si královskou hodnost zaslouží. Ze všech jeho činů bylo totiž vždy patrné, že na rozdíl od všech dřívějších králů nemyslí jen na prospěch královské rodiny a vysoké šlechty, ale že jeho cílem je celkové kulturní povznesení lidí žijících v jeho zemi. Sedžong brzy po svém nástupu na trůn roku 1420 založil Čiphjondžon (Palác učenců), ve kterém zároveň zřídil velkou knihovnu. Sedžong vybral několik desítek vysoce vzdělaných lidí a poskytl jim takové hmotné zajištění, aby se bez problémů mohli věnovat dalšímu vlastnímu studiu i výuce mladých lidí. Mimořádnou péči přitom věnoval snahám o nalezení "zapadlých" mladých talentů i v těch nejodlehlejších místech říše.
Období Sedžongovy vlády se vyznačovalo nejenom stabilizovanou domácí situací. ale i úspěchy na mezinárodním poli. Upevnil severní hranice na řece Amnok a Tuman a jeho vojevůdcové dosáhli cenných úspěchů v bojích proti Džurdženům. Na jihu nechal otevřít tři korejské přístavy pro oficiální obchod s Japonci (jedním z nich byl i dnešní Pusan), ale zároveň s tím jeho válečné lodě úspěšně zasahovaly proti ničivým nájezdům japonských pirátů.
Na domácí scéně se stal Sedžong známý velmi citlivou politikou vůči rolníkům, jimž snižoval daně v dobách neůrody způsobené povodněmi nebo velkým suchem. Připravil také rozsáhlou reformu soudnictví, protože soudci byli často úplatní a rozhodovali nespravedlivě. Za Sedžonga dostal i ten nejtěžší zločinec právo dvojího odvolání k soudům vyššího stupně. Za Sedžongovy přímé podpory vznikl velký počet dosud uznávaných vědeckých děl např. Práce o korejském zemědělství, Velká lékařská a farmakologická encyklopedie, Dějiny říše Koryo a Geografický popis osmi provincií.
Za Sedžongovy éry začali věnovat vědci velkou pozornost také studiu počasí. Asi o dvě stě let dříve než v Evropě zde byly zhotoveny první dešťometry. Dochází také k velkému rozvoji astronomie a ke zdokonalení přístrojů na pozorování hvězdné oblohy.
Období Sedžongovy vlády trvalo plných 32 let a bylo tedy nezvykle dlouhé. Bohužel, jeho nástupcům se nepodařilo v jeho díle pokračovat a až do definitivního konce vlády dynastie I v roce 1910 se pak neobjevil jediný král, který by dokázal zemi povznést na obdobně vysokou úroveň. Král Sedžong je pohřben ve městě Jodžu nedaleko Seoulu.