Cesta k Čelakovické duběnce začala srazem na okraji počernického ghetta. 9. dubna kolem osmé hodiny ranní zasedla šestice lachtanů do polstrovaných sedaček pražského Elefanta (slabost pro železniční dopravu nelze přehlédnout) a s úsměvem vyjela vstříc staré známe soutěži.
   Kudy k cíli se vědělo od minulého roku jen matně. V plánu bylo již tradičně jít za davem, avšak stačila minuta a strany se vyměnily a UniQue zděšeně zjistili, že jdou v čele masy. Následně se dav oddělil, což vyvolalo menší paniku. Orientaci v terénu bez buzoly má však parta v malíčku, a tak nebyl problém se rekreačním tempem Johnyho Svitlíka následně docourat do kulturního domu.
   Tam nás všechny čekalo pár opravdu překvapivých překvapení. Porota nejspíš již měla jasno, kdo to dnes vyhraje, a tak byla naše šestice obdarována věcnými cenami hned u vchodu (tetování, vlasové doplňky a balónky si ihned získaly oblibu všech členů). Sál byl přeplněn k prasknutí konkurenčními skupinami. Do stejné kategorie přijelo soutěžit i pár skupin, které si to s UniQue rozdaly už v předchozích soutěžích. Přijel i oblíbený fanda z D4U, tentokrát vybaven neodolatelnou bílou mikinou vypranou neomylně v Lanze v kombinaci se stejně barevnou kšiltovkou. Největším šokem však bylo setkání s bývalým trenérem DDM Horní Počernice, diskantem Lubošem Fencikem, jehož módní rozcuch a celkové vzezření na sebe zbytečně moc upozorňovaly.
   Po poradě vedoucích se skupina odebrala prozkoumat Čelakovické ghetto. Jelikož konkurence zařídila uzavření oblíbených lahůdek (věděli již ze Slaného, že si UniQue potrpí na chlebíčky!), vydala se skupina nebojácných, hladem hnaných tanečníků do superiózního supermarketu Albert. Tam ovšem konkurence zapracovala též. Odstranila bagety. Jejich taktikou pro dnešní klání bylo nechat naše ubohé sněhurky a mistrného Johnyho Svitlíka vyhladovět. Zapomněli však odstranit další poživatelné potraviny, a tak se přeci jen nějakých těch kalorií skupině dostalo.
   Odepření přístupu k oblíbenému jídlu však skupinu vytočilo takovou měrou, že se rozhodla oplácet stejným. Konkurenci se snažila zmást předstíranou neškodností v podobě stylizování se do slabomyslných pacientů z Bohnic hrajících si s nafukovacími balónky po vzoru lachtanotuleňů z Pražské ZOO. Grandiózní faleš však nikdo neprohlédl až do samotného konce.
   V kulturní domě mezitím zavládlo dusno. Vypjatou atmosféru bičovaly stížnosti diváků, kteří zaplatili padesátikorunové vstupné a neměli k dispozici ani toaletní papír na záchodech. Drzá odpověď pořadatelů na náladě nikomu z nich nepřidala.
   Konkurenčních skupin bylo mnoho. Znovu se s našimi hvězdami utkali United rhythm dancers (choreografie Let´s swing na soutěži pořádané SUT), kteří vyměnili kostýmy i sestavu, ale opět nebyli doceněni porotou. Když došlo na samotné unikátní představení, přiznejme si po pravdě, UniQue zkazili co mohli. Přesto atmosféra a hravost, které vnesli do sálu porotu natolik ohromila, že se skupině dostalo ocenění, které nikdo nečekal. Z devíti tanečních družstev, v kategorii moderního tance, se UniQue svojí zelenou silou prodrali až ke skvělému prvnímu místu, na které se čekalo celou sezónu. Dva roky píle a odříkání konečně přinesly své ovoce. Ceny ovšem jako vždy zklamaly. Místo nějaké pořádné medaile, popř. poháru, dostala naše šestičlenná rodina lachtanotuleňů dubový list vyrobený z vitrážového skla, obroubeného aluminiem. Alespoň že dostali sladký lesňoplodový dort, na kterém si pochutnali společně na chatě "zástupkyně skupiny pro administrativní záležitosti" - slečny Nellči - kde slavnostně uzavřeli letošní taneční sezónu, symbolicky na vrcholu své kariéry.

Markéta Koberžíková, zpravodaj pro Prahu a Střední Čechy