Počátkem druhé poloviny srpna vyrazilo 31 nadšenců vysokohorské turistiky včetně vedoucích Jury Michenky a Jendy Čecha a řidiče Jirky Kopečka do italských Dolomit s ubytováním nad střediskem Falcade v rezidenci Sussy v nadmořské výšce 1890 m. Přes jisté počáteční peripetie z předvídaného vývoje počasí a zacházkami na stravování přes kopec do 2 kilometrů vzdálené chaty Le Buse, jelikož na Sussy nefunguje v posledním období kuchyně a klienti si připravují stravu samostatně v kuchyňkách na apartmánech, se zájezd vydařil skvěle, a ten, kdo se nad účastí na zájezdu do poslední chvíle rozmýšlel vzhledem k tomu, zdali bude pěkně nebo nebude anebo či se ostatní stihnou po snídani vykadit do 20 či 40 minut a zůstal nakonec doma, může pouze litovat. Zájezd byl koncipován tak, aby si z něj každý odnesl nádherné zážitky a poznal krásu jedné z nejatraktivnější oblasti Alp při současném zachování maximálně možné bezpečnosti účastníků vzhledem ke každodenně předvídaným bouřkám na vyhlášeném horském serveru Bergfex a nešťastným událostem, které se přihodily v Západních a polských Tatrách.  Jedinou samostatnou jednotkou zůstal prakticky Honza Lunga, jenž se zaměřil na průzkum místních vesnic a vyrazil s námi společně na túru až v pátek do údolí Fassa.   

                V sobotu jsme se cestou zastavili v hlavním městě Korutan Klagenfurtu (česky Celovci) s výraznou slovinskou menšinou a udělali si cca 8-kilometrovou procházku přes centrum města k jezeru Wörthersee, které skýtá s přilehlým lesoparkem místním občanům a jiným návštěvníkům kromě možnosti koupání, které někteří z nás využili, též skvělé příležitosti pro ostatní sportování. Po příjezdu před osmou hodinou jsme od silnice vystoupali na chatu Le Buse na večeři, kde nám byly s polévkou podány lasagne, a poté po čelovkách přešli na Sussy a ubytovali se.

                V neděli jsme se rozhodli vyrazit do přírodního parku Parco Naturale Paneveggio – Pale di San Martino a po 4-kilometrové procházce na snídani, která byla na Le Buse připravena na 8:30, po návratu přejeli po silničkách nekonečných serpentin přes horské průsmyky Passo di Valles (2031 m) a Passo Rolle (1972 m) do 24 km vzdáleného San Martina di Castrozza, z něhož jsme kabinkou a gondolou vyjeli před jedenáctou na horní stanici a chatu Ristorante Rosetta (2633 m), od které jsme se krátce vyšplhali k vrcholovému kříži na Cima Rosetta (2743 m) s úžasnými výhledy na Cimon della Pala (3184 m), Cima di Vezzana (3192 m), Croda di Pala (2959 m) a ostatní velikány. Po výhledech jsme seběhli k chatě Rifugio Rosetta Giuseppe Pedrotti (2581 m) a po krátkém občerstvení jsme pokračovali stoupáním vysokohorským terénem s nádhernými pohledy na Cima Corona (2768 m) k našemu zamýšlenému cíli, Cima di Fradusta (2939 m), kam bychom nakonec určitě dorazili, pokud bychom se ráno nemuseli zdržovat se snídaní na sousední chatě. I proto jsme se si na další dny nechali připravit snídaňové balíčky, ovšem určitě jsme přitom netušili, že jejich složení bude prakticky totožné či spíše se snižujícím se obsahem a nutriční hodnota nebude postačovat ani na svačinku žáka prvního stupně základní školy. A tak se do nepříjemné situace ve středu po večeři hereckou vložkou ala David Copperfield obul Darek Pivka a následně Eva Lupačová jakožto profesionálka z oboru udělala provozní zařízení přednášku, jak by přinejmenším snídaňový balíček měl vypadat a jaké hodnoty splňovat. Jako bojkot celé situace jsme čtvrteční balíček odmítli převzít, a tak se náprava dostavila okamžitě – na pátek jsme si mohli do balíčku přibalit potraviny z rozšířeného výběru a sobotní snídaně před odjezdem byla skvělá včetně nabídky zákusků a sladkého pečiva či jogurtů a másla, které zpočátku před námi jakoby tajili. Ale dále k nedělní nádherné túře – od chaty Rifugio Rosetta G. Pedrotti jsme postupně přelezli až do sedla Passo Pradidaldi Basso (2658 m), kde jsme se rozhodli vzhledem k pokročilé době další přechod zakončit a zahájit sestup do údolí Val Pradidali, který následoval po suťovitém chodníku č. 709, a tak jsme byli velmi rádi, když se před námi po nekonečném přeskakování skalních bloků zjevila chata Rifugio Pradidali (2278 m), od níž po krátkém občerstvení následoval další prudký a v závěrečný fázi i jištěný sestup na Pedemonte  k dolní stanici nákladní lanovky na chatu a nakonec sestup kosodřevinou a lesem závěrem údolí Val Pradidali k chatě Cant del Gal (1180 m). 1 500 výškových metrů dalo některým při sestupu vysokohorským terénem zabrat, proto jsme z cíle vyjížděli až po půl deváté, v San Martinu pak přibrali pětičlennou skupinu „ferrata“ (Jirka Půček, Jirkové Marákovi a Martin a Dáša Kočtářovi), která se vydala na zajištěnou stezku Bolver-Lugli s výstupem k bivaku Fiamme Gialle (3005 m) pod Cimon della Pala (3184 m) a pod plachtou třepoucího se Honzu Lungu, který byl zážitky ze San Martina už skutečně nabažen do plnosyta, večeře (smažený řízek a hranolky) se tak podávala po desáté hodině na pokoji č. 16 u vedoucího zájezdu.

                Pondělní program jsem se tak rozhodli i k ohlášenému odpolednímu dešti naplnit poněkud méně náročnou procházkou přímo od chaty Suusy (1890 m) přes průsmyk Passo di Valles (2031 m), kde jsme se zastavili u horské kapličky a dopřáli si pivečko, kolem stád pasoucích se krav k chatě Rifugio Laresei (2250 m), na které jsme poobědvali a humorně se bavili tím, že snad některým našim členkám zašleme výkaz, kdo a kolikrát už od rána úspěšně kakal, kadil, kálel či s..l, a sestoupali k jezeru Lago di Cavia (2102 m), ve kterém původně zamýšlela některá naše děvčata koupel, ovšem poté co se rozpršelo, zvolili jsme rychlý přechod k chatě Le Buse a poté sjezd lanovkou za vyjednanou slevu do Falcade, kde jsme si udělali pěknou procházku s prohlídkou kostela a centra střediska, ochutnali místní výtečnou zmrzlinu, vrátili se opět na lanovku a vyjeli přímo na Le Buse k večeři, kde nám byly podávány po opět výtečné polévce docela nudné italské těstoviny     

                Na úterý jsme původně zamýšleli výstup na nejvyšší chodecký vrchol v okolí, Piz Boé (3152 m) v pásmu skupiny Sella, ovšem předpověď počasí nebyla tradičně moc valná a navíc se k nám dostaly informace o pondělních bouřkách a krupobití v oblasti Bolzana, tak jsme po půlhodinovém rozmýšlení přeci jen v osm vyrazili přes průsmyk Passo di San Pellegrino (1907 m), Moenu a údolí Val di Fassa do Canazei a následně se vyšplhali do průsmyku Passo Pordoi (2239 m), ovšem zvolili jsme poněkud bezpečnější, nicméně krásný přechod po původně vojenské zásobovací stezce chlebem „Viel dal Pan“ přes chatu Rifugio Baita Fredarola (2388 m) a pod vrcholem Col del Cuc (2563 m) na chatu Rifugio Viel dal Pan (2432 m), ze které jsme mohli vychutnávat úchvatné pohledy na protější ledovec Ghiacciaio della Marmolada na nejvyšším vrcholu Dolomit, Marmoladě, jejíž nejvyšší bod Punta Penia (3343 m) byl skrytý ještě v mlze. Po občerstvení na chatě jsme pokračovali traversem pod vrchol Belvedere (2648 m) a následně prudce sestoupali včetně závěrečného zajištěného sešvihu po skále k jezeru Lago di Fedaia (2053 m), krátce se občerstvili v chatě Riufgio Castiglioni Marmolada (2058 m), přešli po hrázi pod jižní úpatí Marmolady, prohlédli si muzeum první světové války, Franta s Alčou dokonce vyjeli lanovkou, která vlastně představuje jen nekrytý koš, do něhož dvojice naskakuje po jednom, pod ledovec a zpět, přešli jsme po severním břehu Lago di Fedaia do průsmyku Passo di Fedaia (2057 m) a na závěr poseděli u kafíčka a zákusku na Rifugio Passo Fedaia (2057 m). Skupina „ferrata“ vyjela lanovkou z Arabby k chatě Rifugio La Gorza (2478 m) a prošla si vzdušnou Ferratu delle Trincee přes hřeben Crepes de Padon a vrcholy Bech da Mesdi (2777 m) a Mesolina (2642 m) do sedla Passo Padon (2369 m) se stejnojmennou chatou, od níž sestoupala za ostatními do průsmyku Passo di Fedaia (2057 m).   Večeře se podávala na „šestnácte“, pečená vepřová kýta s opět nepostačujícím množstvím brambor, ale nějak jsme to přežili.

                Na středu hlásil Bergfex opět škaredě a prakticky celodenní déšť s bouřkami. Rozdělili jsme se tak na tři skupiny. Jirka Půček s ferratou  doplněnou dalšími šesti turisty a Jenda Čech s devíti ostatními pěšáky vyjeli nedalekou lanovkou z údolí Val Travignolo na chatu Al Cervo (1990 m), odkud Jirkova skupina postupovala přes sedlo Passo di Lusia (2055 m), bivak Sandra Redolfa (2335 m), jezero Leéghes de Lujia a bivak Forcella Bocche (2543 m) k vrcholovému kříži na Cima Bocche (2745 m), kde byla v průběhu první světové války usazena rakousko-uherská armáda a ostřelovala Italy na protější Cima Juribrutto (2697 m), zbytky vojenské techniky a zařízení lze tady spatřit doposavad. Z vrcholu pak skupina sestoupala k chatě Malga Vallazza (1935 m), kam pro ni Jirka Kopeček přijel autobusem. Jendova skupina přešla od chaty Al Cervo (1990 m) po normále č. 623 k chatě Malga di Bocche (1920 m), kde poobědvala, a stáel po chodníku č. 623 přes skupinku jeskyň Galleria Cortiri di Bocche a farmu Malga di Juribrutto (1912 m) přešla k chatě Malga Vallazza (1935 m) a poté krátce po silnici do průsmyku Passo di Valles (2031 m), z něhož po krátkém občerstvení seběhla domů na Sussy (1890 m). Jura se pak s ostatními devíti účastníky věnoval sběru hub mezi Sussy a Le Buse, poté skupina sestoupala k farmě Malga Valles Basso (1711 m), kde mezi slepicemi, krocany a krávami dopřála gulášovku, degustaci všech druhů sýra, nějaký litřík vína, kafé a pivečko, to vše při rozpočtu na osobu za 12 euro i s dýškem, aby posílena přešla mezi stádem krav na výše položenou farmu Malga Valles Alto (1889 m), kde se už pouze občerstvila vínem a nakupila sýry či nějaké uzeniny na cestu domů. Jura pak ještě vyběhl po lukách naproti pěšákům do průsmyku Passo di Valles (2031 m). Honza Lunga opět volil potulku po Falcade, máme podezření, že za nějakou místní Ladinkou (nikoliv zdrobnělina od Ladislavy, nýbrž příslušnice místní 30-tisícové minority), kam sjel lanovkou.

                Na čtvrtek, kdy únava už začínala působit a někteří měli již problémy s chůzí do kopce či z kopce, jsme se nakonec rozhodli pro delší přejezd přes Cortinu d´Ampezzo a kolem jezera Misurina s výjezdem po mýtné silnici k chatě Rifugio Auronzo (2320 m) s tím, že si obkroužíme pověstné „Tři zuby“ (Tre Cime di Lavaredo, 2499 m) v Sextenských Dolomitech s pohodovým 10-tikilometrovým okruhem prakticky po vrstevnici. Plán však dostal trhlinu poté, když nás značka s omezeným vjezdem pro vozidla do 3,2 metrů (náš Mercedes je o 55 cm vyšší) nepustila od Cernadoi ohledně průjezdu do zatáčky stočeným tunelem do průsmyku Passo Falzarego (2105 m), kam jsme nakonec museli přejet přes Arabbu a Corvaru a další dva průsmyky, Campolongo (1875 m) a Valparola (2192 m). Jelikož už byla pokročilá doba a na Auronzo ještě daleko, rozhodli jsme se pro výstup v průsmyku Falzarego a výjezd na horu Lagazuoi, pověstnou z doby první světové války, o kterou bojovali a kterou střídavě ovládali jako významný strategický bod kontrolující celou oblast Rakušané a Italové. Vyjeli jsme tedy gondolou k chatě Rifugio Lagazuoi (2752 m), ze které jsme přešli po vrcholovém plató ke kříži na Lagazuoi (2778 m), k němuž tudy od západu procházeli po stezce Kaiserjäger Steig příslušníci 27. pluku císařských alpských myslivců a dodnes si lze místy zajištěnou a vzdušnou stezku vystoupat. My jsme naopak zvolili prozkoumat sestupovou trasu do průsmyku Falzarego přes tzv. galerii, přes kilometr dlouhý tunel vytesaný do skály, při jehož zdolávání po schodech s místy velmi úzkým profilem je zapotřebí čelovka, navíc přechod k tunelu je veden po skalní římse a vzdušném hřebínku, takže s mohutným skaliskem vše dodává sestupu neobyčejnou kulisu, ve skále je pak k vidění několik vojenských ubikací. Po sestupu do průsmyku jsme se občerstvili v místním hostinci s prodejem suvenýrů a protější Cinque Torri (Pět věží), které bylo též zájmem bojujících armád a nachází se zde přírodní vojenské muzeum, jsme si nechali na příště. Skupina „ferrata“ si prošla další docela vzdušnou zajištěnou stezku Ferrata degli Alpini nedaleko Falzarega s výstupem na Col dei Bos (2559 m), do průsmyku pak sestoupala prakticky ve stejnou dobu jako pěšáci. Cestou domů v supermarketu na konci Cencenighe jsme zakoupili potřebné suroviny a Radek Lupač připravil z nasbíraných hub pro ostatní na páteční snídani vynikající smaženici.

                Na pátek, poslední den pobytu, jsme si nechávali a v skrytu duše doufali, že se nám počasí příznivě nakloní, výstup na Piz Boé (3152 m). Probudili jsme se ale za ranního deště, tak jsme odchod odložili o hodinu na půl devátou s tím, že zajedeme do údolí Fassa, které si projdeme ve směru od Moeny ke Canazei, a pokud se počasí umoudří, vyjedeme si někam nahoru lanovkou. Bergfex tentokrát poprvé nezklamal, když hlásil po desáté odpolední zhruba do čtvrté večerní mezidobí bez deště, ale kdo už mu měl po týdnu mýlek věřit. Přejeli jsme tedy přes průsmyk Passo di San Pellegrino (1907 m) do údolí Val di Fassa orámovaného v závěru masívem Sella, ve kterém se též koná jeden z nejznámějších závodů v běhu na lyžích Marcialonga, vystoupili včetně Honzy Lungy ve vesnici Vigo di Passa, místní části San Juan, a vydali se proti toku Avisia do Canazei, přičemž Kuchárovi zůstali už v sousední Pozze a vyjeli si z místní části Pera do cca 2 000 metrů k chatě Rifugio Ciampedie a další šestičlenná skupinka pak ze vsi těsně před Canazei, Campitella, se vyvezla na Col Rodellu (2484 m) nad průsmykem Sellajoch (2244 m). Ostatní si prohlédli Canazei, občerstvili se v místních restauracích, navštívili prodejnu s vyhlášeným tyrolským špekem, ovšem běžné potraviny v supermarketu zakoupit nešlo, jelikož od 12:20 do 16 hodin probíhala siesta a obchod byl zavřený. Na zpáteční cestě pak někteří vystoupili v průsmyku Passo di San Pellegrino (1907 m) a vyjeli lanovkou na Col Margheritu (2550 m) s tím, že následně seběhnou na Le Buse k večeři, ovšem než tak mohli učinit, museli vyčkat na vrcholové stanici, než přeletí průtrž mračen s kroupami, ostatní pak zkropil déšť při přeběhu z autobusu do chaty.

                V sobotu jsme pak po snídani na chatě Le Buse (samozřejmě spojené s obligatorní 4-kilometrovou procházkou přes kopec) před desátou vyrazili na cestu domů, před polednem se pak ještě zastavili v supermarketu v Bellunu nakoupit nějaké věci přátelům či do vlastní kuchyně a uháněli od Tarvisia až k Vídni za prakticky nepřetržité bouřky a lijáku, nicméně před devátou jsme zdárně dorazili do Břeclavi a mohli tak Věru s Kájou vysadit přímo na devátý rychlík do Brna, respektive Prahy.

                Všem zúčastněným patří velké poděkování za předvedené výkony a skvělou partu, se kterou je radost pracovat. Určitě se k nám mohou v následujících letech, kdy uvažujeme třeba i o švýcarských Alpách, přidat i „starší“ členové, kteří mají ze zájezdu zbytečnou hrůzu, pokaždé se program skupině nějak přizpůsobí. Děkuji též Jendovi Čechovi za spoluorganizaci zájezdu, Jirkovi Půčkovi za vedení lezecké skupinky a Jurovi Kopečkovi za tradičně bezproblémovou a rychlou přepravu. Bylo to prostě TUTTO PERFETTO. Horám zdar!

                                                                                                                             25. srpna, léta Páně 2019