Poslední srpnový týden uspořádal Klub českých turistů Hodonín poprvé ve své historii pro vyznavače cykloturistiky týdenní zájezd zvláštním autobusem s vlekem na kola do tuzemska, a to do Jižních Čech. Za základnu nám posloužila ubytovna v Hlavatcích u Tábora se sousední kuchyní a vedlejší restaurací, naproti níž byl situován obchod, takže nám nechybělo vůbec nic. V průběhu týdne byly na programu celodenní vyjížďky zvlněnou jihočeskou krajinou okolo 70 km, jen u kopcovité „Novohradské etapy“ nám bohatě postačilo 40 km a v neděli na závěr při dojezdu před bouří do Vlašimi rovná šedesátka. Na tachometrech nás tak většina nakonec natočila úctyhodných 460 km.   

                V pondělí ráno se tedy sešlo 29 cykloturistů a Jirka Kopeček coby řidič před novým Kauflandem, aby po nakládce kol vyrazili okolo půl osmé přes Znojmo a Jemnici do Slavonic, kde si udělali přestávku na prohlídku nádherného městečka těsně před rakouskou hranicí, aby pak pokračovali rakouskou oblastí Novohradských hor zpět do Česka, kde zastavili v Suchdolu nad Lužnicí a po poledni se vydali na první etapu do „domovských“ Hlavatec. První část vedla nádherným krajem CHKO Třeboňsko v povodí Lužnice a Nežárky, oblastí s rybníky, rašeliništi, mokřady a spoustou borůvek či hub. Přes Klikov a Kosky jsme projeli k rybníku Nový hospodář, od něhož jsme pak pokračovali kolem Žofínky a Výtopy ke Starému hospodáři, abychom přejeli k Dlouhému mostu přes Novou řeku spojující Lužnici s Nežárkou a pokračovali nádhernou hrází s alejí mezi přírodní rezervací Stará a Nová řeka na Stříbřecký most, z něhož jsme uhnuli západně na Starou Hlínu, známou též jako rodiště kolaboranta Karla Čurdy, kde jsme si dopřáli přestávku na oběd s Regentíkem v Rožmberské hospůdce, respektive v hospodě U Pytláka. Řádně posilněni jsme pak přejeli na hráz našeho největšího rybníka Rožmberk, což mnozí ani nepostřehli, od níž jsme se stočili k severu a přes obce Lužnice a Klec a kolem Vlkovského rybníka jsme dorazili do Veselí nad Lužnicí, kde jsme se na náměstí svlažili u pivečka. Na závěr jsme pak přejeli od Žíšova hezkou stezkou lesem do Dráchova, z něhož jsme se po silnici vyhoupli do Záluží, první obce s typickým selským barokem blatského stylu, kde jsme si prohlédli kovárnu se selským stavením, u něhož se společně vyfotili. Konec první etapy představoval přejezd přes další dvě obce se selskými staveními, Vlastiboř a Svinky mezi Rytířský a Nový rybník a závěrečné menší stoupání do Hlavatec. Po večeři a ubytování jsme pak zamířili k Boháčům do jejich rodinného minipivovaru Transformátor, kde jsme ke vší smůle místních chlapů všechno pivo vypili a ti ještě nyní stále čekají, až dozraje další navařená várka.

               V úterý jsme se rozhodli necestovat nikam autobusem, nasednout v Hlavatcích přímo na kola a projet si jižní část okresu Tábor. Trasa byla vedena po místních cyklostezkách, a to převážně silnicích III. třídy skutečně místy dosti zvlněným terénem přes Želeč a Bezděčín do Čenkova, kde se nad obcí u železničního přejezdu oddělili Hanka se Zdeňkem a pokračovali po silnici II. třídy přes Malšice a Slapy přímo do Tábora, zatímco ostatní přejeli do Dobřejic, aby pak v lesních serpentinách, které miluje v Alpách Jura Kopeček, sjeli přímo k Lužnici k významné technické památce – Stádleckému řetězovému mostu, který zde stojí od roku 1975, jelikož původně v letech 1848-1960 překlenoval Vltavu u Podolí jako Podolský most, kudy jsme projížděli ve čtvrtek autobusem do Strakonic. Po prohlídce krásného díla následoval od Lužnice naopak pořádný výšvih do obce Stádlec, kde jsme se u místního, veřejnosti nepřístupného zámku stočili k východu a po vedlejších cestách přejeli po vedlejších komunikacích přes Hájky a Řepeč za Oltyni na hlavní silnici I/19, po níž jsme za docela silného provozu pokračovali do Tábora s tím, že jsme si v Dražicích v restauraci Zlatá brána na 28. kilometru udělali přestávku na kofolu, polévku či přímo polední jídlo. V Táboře jsme nejdřív v místní části Klokoty sjeli k významnému poutnímu místu – kostelu Nanebevzetí Panny Marie, které na některé zapůsobilo skutečně magicky, abychom pak sjeli a seběhli po kamenném schodišti k Tismenickému potoku, který nás po vedlejší cyklostezce krátce přivedl k zážitkovému skanzenu a restauraci Housův mlýn, ve kterém mimo jiné sídlí tradiční husitská hospoda, a tak jsme neváhali a u třináctky místního moku se ponořili o šest století dozadu, kdy se tudy místo současných elektrokol proháněly maximálně vozové hradby s ostřelovacími praky, tzv. trebuchety, jehož jeden exemplář stál přímo před hospodou. Posilněni jsme pak před druhou hodinou vystoupali na táborské Žižkovo náměstí, kdy jsme si dali hodinu rozchod, který někdo využil na občerstvení v rázovitých hospodách, jiní si prohlédli centrum historického města tvořící památkovou rezervaci s pomníkem husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, budovou staré radnice, kostelem Proměnění Páně a jeho 87 metrů vysokou vyhlídkovou věží, na jejíž vyhlídkovou plošinu někteří po 250 schodech vystoupali, aby se mohli pokochat nádhernými výhledy na jižní Táborsko a tzv. Českou Sibiř na severu k Miličínu a Voticím. Před třetí hodinou jsme pak sjeli k věži hradu Kotnov a k Lužnici, abychom podél pravého břehu řeky, která se v Táboře stáčí zpět k jihu a vlévá se v Týnu do Vltavy, a cyklostezky Lužnice přejeli do sousedního Sezimova Ústí, kde jsme si chtěli v místním parku prohlédnout vilu, hrobku a památník druhého československého prezidenta, Dr. Edvarda Beneše. Ovšem parčík byl celý obehnán plotem a uzamčen a na vstup upozorňovala jen malá papírová cedulka se šipkou směřující na druhou stranu. Nakonec se k vile dostala jen malá skupina děvčat, ostatní se už dolu nevraceli a pokračovali v pokročilém odpoledni dále. Bylo by nicméně na zvážení upozornit na celou situaci nového ministra kultury Zaorálka, aby byl objekt, který je momentálně ve správě Úřadu vlády ČR, pohodlně veřejnosti zpřístupněn vstupem do parku alespoň pro vnější ohlídku. Následně jsme tedy dorazili do dalšího města v táborské aglomeraci – průmyslové Plané nad Lužnicí, kde jsme uhnuli od Lužnice a zvlněnou krajinou přes Košice, Myslkovice a Sedlečko se k řece vrátili opět v historické Soběslavi s hradem a gotickým kostely svatého Petra a Pavla a svatého Víta, v jehož středověkém centru vedle kulturního domu jsme si udělali poslední zastávku na občerstvení. Ze Soběslavi jsme se pak docela prudce vyšvihli po vedlejší silnici do Nedvědic k vrchu Chrastina (514 m. n. m.) a přes Debrník s dalším krásnou venkovskou usedlostí blatského typu dorazili na závěr po šotolinové zkratce před večeří do Hlavatec. Některým byl řízek se šťouchanými bramborami přinesen v kastrolu rovnou do hospody.       

               Ve středu jsme realizovali zamýšlený výlet do hor. Původně byla v plánu Šumava a přejezd od Strážného přes pramen Vltavy, Kvildu a Rejštejn do Sušice s možnou prohlídkou hradu Rabí, ovšem kvůli délce a náročnosti trasy i přejezdu jsme se nakonec přiklonili pro naoko „měkkčí“ variantu, a to Novohradské hory. Po 90-kilometrovém přejezdu přes Veselí nad Lužnicí, České Budějovice a Kaplici jsme kolem půl dvanácté vystartovali z Benešova nad Černou (650 m), městečka s cca 1,5 tisíci obyvateli, z něhož byla po druhé světové válce odsunuta početná německá menšina a jedná se o poslední významnou obec před rozsáhlým územím Novohradských hor a rakouskou hranicí. První část trasy představovalo náročnější a táhlé stoupání smrkovým lesem po asfaltce přes Kuří úbočím Lužnického vrchu (907 m) do osady Lužnice (825 m), ve kterém si Jura čekáním na pomalejší udělal krátkou zacházku do lesa a nestačil se divit, jaké obrovské exempláře kovářů, smrkáčů, masáků či holubinek rostou téměř u cesty. Z Lužnice jsme pak sjeli do poslední obce s obecním úřadem a poštou před rakouskou hranicí, Pohorské Vsi (750 m) s kostelem svatého Linharta, ze které pak následovalo pozvolnější stoupání majestátným lesem okolo přes Uhliště a kolem tábořiště na Leopoldově proti proudu Pohořského potoka až k penzionu Baronův Most kousek od silnice, poslední možnosti občerstvení na našem území, které jsme samozřejmě využili a ke středečnímu obědu se tak většinou podávaly knedlíky s uzeným či plněné borůvkami a sypané mákem, jako nápoj pak převládala plzeňská dvanáctka. Ř8dně posilnění jsme pak pokračovali dále do kopce přes pásmo rašenilišť, ve kterém si třeba Zbyšek s Pavlou dopřáli koupel a náramně si ji pochvalovali, až do poslední české osady, Pohoří na Šumavě (930 m), jehož dominantu tvoří kostel Panny Marie z roku 1779, který po odsunu Němců, tvořících dominantu zdejšího obyvatelstva, a vyprázdnění vesnice, komunisty předurčené k postupnému zániku, velmi chátral až do roku 1999, kdy spadla jeho věž a zbortila střechu celé chrámové lodi. Zůstal nicméně stát tzv. presbytář, ve kterém se pořádají kulturní akce směřující k postupnému oživení kostela a celého Pohoří. Z Pohoří jsme se podél státní hranice stočili k severu a nejdříve po asfaltové a následně šotolinové svážnici sjeli podél Lužnice, která pramení 1,5 km za Pohořím na rakouském území jako řeka Lainsitz, na bývalé Stříbrné Hutě (720 m) přímo na státní hranici, ze kterých opět následovalo táhlé stoupání loukami a lesem po šotolině až na bývalou Terčí Huť (848 m) na úbočí Stříbrného vrchu (936 m) s přírodní rezervací Pivonické skály, pod nimiž se již nachází národní přírodní rezervace Žofínský prales, kterou jsme při sjezdu od Huťského rybníka těsně míjeli, abychom dorazili k lesnímu penzionu Žofín (745 m) s malým jezírkem, kde opět následovalo občerstvení s koupáním podle libosti. Z Žofína jsme museli po lesní asfaltce podstoupit ještě jedno náhlejší stoupání, abychom sjeli do Černého Údolí (700 m), ze kterého jsme se ještě kousek museli vyšvihnout na silnici od Pohorské Vsi, po které jsme již pohodlně sjeli místy s pěknými výhledy zpět do Benešova nad Černou. Cesta se nám časově pěkně natáhla, takže prodloužení etapy na Doudlebsko přes Trhové Sviny a kolem Žižkova památníku na Trocnově ke klášteru do Borovan si necháme na příště. Úsek jsme si však prohlédli, neboť jsme tudy projížděli zpět autobusem ve směru na Třeboň a Veselí nad Lužnicí. Po večeři nás většina zamířila do hospody na odvetné utkání Ligy mistrů mezi Slavií a CFR Kluž, kde Rumunům vytvořil předseda doslova domácí prostředí, byť z toho zejména někteří místní štamgasti byli zcela zoufalí, ovšem bezmocní.                            

                Ve čtvrtek jsme využili naložená kola ve vleku po návratu z Novohradských hor i západního větru do zad a vydali se autobusem do Strakonic. Za zmínku stojí přejezd „Duhového mostu“ v Bechyni, unikátní železobetonový most z let 1926-1928 překlenující Lužnici. Bechyňský most „Duha“ (Bechyňská duha) je sdruženým mostem pro silniční i železniční provoz, vede po něm silnice II/122 Týn nad Vltavou-Bechyně-Opařany a železniční elektrická dráha Tábor-Bechyně. Železniční kolej je umístěna ve východním okraji vozovky. Po dobu průjezdu vlaku je zastavena silniční doprava směrem od Týna nad Vltavou do Bechyně přejezdovým zabezpečovacím zařízením bez závory, jako by šlo o železniční přejezd, opačný směr silniční dopravy není průjezdem vlaku dotčen. Roku 2014 byl most prohlášen národní kulturní památkou. V letech 1902–1903 byla zbudována mezi Táborem a Bechyní první elektrifikovaná trať, kterou projektoval Ing. František Křižík. Konečná stanice v Bechyni však byla tehdy zbudována před městem, na levém břehu Lužnice (město Bechyně leží na pravém). A tak cestující podstupovali od nádraží nebo naopak asi 2 až 3 km drožkou nebo pěšky cestu dolů do místní části Zářečí a tam přes jen dva metry široký most s nosností 3 tuny opět cestu nahoru. Během ani ne dvaceti let se zde projevila naléhavá potřeba jiného propojení břehů Lužnice – novým mostem pro železnici a také silniční provoz. Most se klene nad řekou ve výšce 60 metrů, je dlouhý zhruba 190 metrů a široký 9 metrů. Díky svému majestátnímu oblouku nad zařízlým údolím bývá označován jako duhový most. V Písku jsme pak i s vlekem vjeli do centra města, abychom z Nového mostu mohli obdivovat krásu kamenného mostu přes Otavu, dosud nejstaršího stojícího kamenného mostu v Čechách. Vystavěla ho královská písecko-zvíkovská stavební huť nepochybně ještě před koncem 13. století. Má sedm oblouků, délku 110 metrů a šířku 6,5 metru. Na obou březích býval opatřen obrannými věžemi. Levobřežní padla za oběť povodni v roce 1768, druhá věž zvýšeným nárokům na provoz v roce 1849. Most je vyzdoben kopiemi barokních soch - sv. Jana Nepomuckého s anděly, sv. Anny, sv. Antonína Paduánského a Kalvárie. Jediný Kristus na kříži, dílo místního cínaře Václava Hanzla z roku 1791, byl do orkánu v lednu 2007 originálem. Most je národní kulturní památkou. Během staletí musel mnohokrát čelit velkým povodním, např. v roce 1432, kdy se přes něj valila voda a strhla zábradlí. Velká povodeň způsobená dřenicí (nahromaděním ledových ker při prudkém oteplení v zimě) v roce 1768 strhla nejen již zmíněnou levobřežní věž, ale poškodila i oblouky. Jedna z největších povodní postihla město v srpnu roku 2002. Hladina řeky vystoupila zhruba o 8,5 metru a průtok vody se zvýšil více než padesátkrát. Most zcela zmizel pod vodou a jeho kamenné zábradlí skončilo v korytě řeky. Rekonstrukce přišla okamžitě po opadnutí vody a most se brzy zaskvěl v nové kráse. Po příjezdu do Strakonic jsme zaparkovali u krytého bazénu a krátce přejeli ke Strakonickému hradu s typickou věží, Rumpálem, kde jsme se zastavili v informačním středisku pro razítka či vizitky, a pokračovali okolo vlakového nádraží na Otavskou cyklostezku, po které jsme po počátečním stoupání nad Strakonice v pohodě přejeli přes Hajskou a Čejetice do Sudoměře, u které se 25. 3. 1420, tedy téměř před šesti sty lety odehrála slavná bitva.   Bojovalo zde vojsko Jana Žižky z Trocnova se svou asi 400 člennou skupinou (převážně žen a dětí) proti asi 2000 přesile královského vojska (železní páni) a strakonických křížovníků. Střetnutí obou protivníků bylo první větší bitvou husitských válek a předznamenalo směr, kterým se dále vyvíjelo husitské vojenství. Na tomto místě byl na počest vítězství postaven roku 1925 památník Jana Žižky, u něhož jsme se společně vyfotili. Dále jsme pak pokračovali po cyklostezce č. 1147 téměř bez převýšení přes Ražice a Heřmaň k Benešovskému mlýnu na řece Blanici, romantickém místu s mlýnským kolem a hastrmanem, kde se krátce po poledni nikdo nezdržoval, a tak jsme tady docela nerušeně a rychle poobědvali pokrmy, které hospodské zřejmě zůstaly z předchozího hodování, ačkoliv ta původně nahlášený stav jednotlivých jídel neustále navyšovala. Přestože po vydatném obědě v úmorném dusnu téměř každého přepadal spánek, byli jsme nuceni pokračovat dále přes Maletice a okolo tvrze Klokočín směrem k Protivínu, který jsme objížděli kolem pozůstatku hradu a kostela svatého Havla v Myšenci, kde začala trasa prvně stoupat, a po krátkém sjezdu do Žďáru jsme permanentně stoupali přes Nuzov a konec Pasek až do sedla (510 m) mezi Paseckým vrchem (625 m) a Chlumem (571 m) v přírodním parku Písecké hory, ze kterého následoval prudký sjezd do Albrechtic nad Vltavou, ovšem poté další táhlejší stoupání až po odbočku na rozhlednu na Vysokém Kamýku (627 m). Krátce po sjezdu z lesa se nám otevřely nádherné výhledy na Střední Povltaví a k Temelínu, přehoupli jsme se přes Všeteč a Všemyslice do Bohunic, abychom ještě krátce vystoupali na úbočí Červeného vrchu (479 m) s vysílačem a po dvojím přejetí současné vlečky do JE Temelín sjeli do Týna nad Vltavou, kde jsme zastavili na náměstí Míru před kostelem svatého Jakuba a na rohu v cukrárně si dali jako poslední doping výbornou zmrzlinu a kávu, či na nábřeží ochutnali něco v místních hospůdkách. Někteří se pak nechali naložit na parkovišti pod silničním mostem přes Vltavu Jirkovi do autobusu, většina ovšem pokračovala dále na kolech výšvihem nad Týn, sjezdem přes Širočiny k Židově strouze, posledním výšvihem nad Březnici a dále přejezdem okolo bývalého vojenského bechyňského letiště, které je od roku 2017 využíváno stroji letecké záchranné služby, přes Sudoměřice u Bechyně a zámek Černice zpět do Hlavatec.

               V pátek jsme opět nasedli rovnou na kola v Hlavatcích a záměrem bylo podívat se do Bechyně, přejet podél Lužnice do Týna nad Vltavou a poté pokračovat po Vltavské cyklostezce přes Hlubokou nad Vltavou do Českých Budějovic. Některé převezl Jirka do Bechyně či až do Týna nad Vltavou autobusem, ostatní se do Bechyně přehoupli přes Vyhnanice, které jsou spolu s Debrníkem součástí Hlavatec, Přírodní park Černická obora, který je tvořen smíšeným lesem obklopujícím zámek Černice s golfovým hřištěm, Bechyňskou Smoleč, Černýšovice a Hutě, ze kterých jsme sjeli k Lužnici, tu překonali po úzkém mostku a tradičně následoval ostrý výšvih nahoru. Do v současnosti lázeňského města, které bylo dříve před Českými Budějovicemi centrem Jihočeského kraje podobně jako Písek (ten oficiálně centrem Prácheňského kraje), jsme přijeli z Hlavatec za 45 minut, tedy 15 minut před desátou a dali si hodinový rozchod na obeznámení se s cennými památkami tohoto lázeňského městečka. Město bývalo tradičně sídlem Rožmberků, ale po smrtí staršího bratra Viléma Petr Vok, jenž zdědil celé rožmberské panství, ovšem též včetně dluhů po Vilémovi, musel roku 1596 nedobrovolně obětovat Bechyni rodu Šternberků. Dominantu náměstí T. G. Masaryka tvoří kostel svatého Matěje z konce 13. či počátku 14. století, který však během staletí prošel řadou přestaveb, tudíž dnes prezentuje nejvíce slohových prvků z období baroka. Někteří též vystoupali na 36 metrů vysokou kostelní věž, která skýtá nádherné pohledy na Táborskou pahorkatinu. Jižně od náměstí je situován bechyňský zámek, původně přemyslovský hrad z 2. poloviny 13. století přestavěný v 2. polovině 16. století za Petra Voka z Rožmberka na renesanční zámek. V bývalém zámeckém pivovaru jsou pak umístěny výstavní expozice keramiky Alšovy jihočeské galerie, tvořené převážně exponáty z mezinárodních keramických sympozií. Z dalších nejvýznamnějších památek je třeba jmenovat klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, vévodící skále nad Lužnicí, jenž vznikl v roce 1491, a pohledy na něj od zámecké zahrady jsou skutečně nádherné. Prohlídku pětitisícového městečka jsme zakončili v kavárně na náměstí, kde nás turečtí podnikatelé dokonale svlažili ledovou kávou a též větrníky, špičky či medovníky byly vynikající. Před jedenáctou jsme tak vyrazili směr Týn nad Vltavou. Po počátečním sjezdu z Bechyně následoval výšvih do Hvožďan, ze kterých jsme sjeli k Lužnici a po pěšince kolem řeky přejeli přes Rosín do Kolodějí nad Lužnicí na silniční most, kde jsme se rozhodli, že se podíváme také k soutoku Lužnice s Vlavou a riskneme cestu po turistickém chodníku. Tu nám však po chvíli zkřížila skála padající přímo do řeky, kterou bylo nutné obejít, a tak jsme po skalním výběžku přenášeli kola a asistovali děvčatům s jejich podstatně těžšími elektrickými prostředky. Nakonec jsme však po chodníčku zvedajícím se vysokou nad řekou pěšky či v sedle soutoku Lužnice s Vltavou s boží mukou sv. Jana Nepomuckého na břehu zdárně dosáhli. Po nezbytném odfocení jsme pokračovali po zpevněné cestě zprvu do kopce k přírodovědnému muzeu Semenec a stejnojmenné rozhledně, kde na místě původní dřevěné rozhledny z roku 1930 byla postavena betonová stavba, tyčí se do výšky 5 metrů. Z vyhlídkového ochozu jsme se tak včetně přítomných svatebčanů pokochali krásnými výhledy na řeku Vltavu, město Týn nad Vltavou a v dáli na JE Temelín. Z rozhledny jsme pak krátce sjeli do Týna nad Vltavou, kde jsme poobědvali v Zámecké restauraci. Na jídlo jsme však museli delší dobu čekat, takže jsme se u barokní kašny na náměstí míru sjeli až po půl třetí a rozhodovali, co dále. Oproti původnímu plánu jsme se rozhodovali vydat se do Holašovic, které bychom jinak už nenavštívili, Pavla se Zbyškem a Peťou Čajkou pokračovali dle původního plánu po Vltavské cyklostezce na Hlubokou nad Vltavou a do Českých Budějovic, kam to měli zhruba stejně daleko jako zbytek do Holašovic, nakonec se za nimi vydali i Jenda Petr se Štefanem Urbánkem a Luďkem Gottliebem, o nichž však ostatní nevěděli, tak jsme se nakonec pro ně vraceli z Holašovic do Budějovic ke sportovní hale autobusem, po Vltavské cyklostezce už dopoledne vyrazili z Týna nad Vltavou Lišičtí a Šupálkovi. Cesta z Týna nad Vltavou k největší vesnické památkové rezervaci selského baroka vedla nejprve produkt stoupáním po budějovické silnici za plného provozu, ovšem naštěstí s širokým bočním pruhem pro cyklisty na kruhový objezd nad městem, kde jsme uhnuli směrem k Temelínu, abychom k věžím naší druhé jaderné elektrárny dorazili opět na horizontu kopce. Elektrárna je častým terčem kritiky ze strany českých i zahraničních ekologických organizací a hornorakouské vlády, kvůli čemuž je jedním z důležitých témat česko-rakouské politiky. Její výstavba započala v roce 1985, s datem dokončení v roce 2002 však jde o jednu z nejnověji dostavěných jaderných elektráren v Evropě. V bezprostřední blízkosti Jaderné elektrárny Temelín stojí renesanční zámeček Vysoký Hrádek. V jeho prostorách neuvidíte nic z toho, co se v zámcích obvykle nachází, a přesto se stal turistickým cílem jihočeského regionu. Právě sem je totiž umístěno informační centrum temelínské elektrárny, jehož důkladná prohlídka však zabere téměř půlden, tak si ji necháme na jindy. Od JE Temelín pak cesta ubíhala podstatně rychleji. Nejprve jsme po silnici II/122 sjeli z kopečka přes Kočí, Dříteň a Nákří do Dívčic, odkud jsme pak pokračovali po cyklostezkách vedených po silnicích třetí třídy malebnou jihočeskou krajinou okolo Zbudovského rybníka do Zbudova, dále přes Plástovice s nádhernou vesnickou památkovou rezervací se staveními se zdobenými štíty a vjezdovými branami do Vlhav, přes další obec s unikátně zachovalým souborem staveb, Malé Chrášťany, do Tupes a přes Radošovice a Strýčice do Záboří, dochovanou vesnici návesního půdorysu s návesní kaplí sv. Floriána, kovárnou a zděnými stavbami selského baroka, kde malebnost návsi dokresluje potok se stromořadím a výklenkovou kaplí sv. Jana Nepomuckého. Rychlému přejezdu přálo i to, že se zde od Týna nacházela první otevřená hospoda, a to stylově v místním selském stavení. Možností občerstvení jsme nepohrdli, jelikož nás na závěr čekalo dvojí stoupání, abychom kolem rybníka Roubíček vystoupali do Holašovic, uceleného souboru vesnické lidové architektury s náročnou výzdobou průčelí, zapsaného na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dorazili jsme akorát včas, jelikož dvě zdejší restaurace zavíraly v 18 hodin, Jihočeská hospoda pak byla od 18 hodiny uzavřená pro soukromou akci. Prošli jsme se tak celou návsí a stačili pohovořit i s místními občany, obec na nás učinila skutečně silný dojem. Po příjezdu a večeři jsme se pak rychle osprchovali a zamířili do zdejšího kulturního domu spojeného s hospodou, kde místní chlapi v rámci ochotnického divadla připravili pro místní i přespolní spoluobčany vystoupení, když nacvičili provedení Smoljakovy a Svěrákovy hry v rámci Divadla Járy Cimrmana – Vražda v salonním coupé. A tak se (dobrovolně) vyprodaný 400-místný sál náramně bavil. Je skutečně náramné, když v obci s 380 obyvateli (spolu s Debrníkem a Vyhnanicemi) se místní věnují všelijakým aktivitám, v sobotu museli představení pro značný úspěch a omezenou kapacitu kulturáku opakovat.  

               V sobotu jsme využili naložených kol ve vleku z Novohradských hor a ohlášeného jihovýchodního větru a s cílem uspokojit požadavky ostatních, abychom si prohlédli jednu z perel Jižních Čech, Třeboň a ochutnali místní gastronomii, vyrazili jsme naloženi do Chlumu u Třeboně. Někteří pak vystoupili až v Třeboni a do příjezdu hlavní skupiny si udělali detailnější prohlídku města, Zbyšek s Pavlou a Peťou pak vyrazili z Třeboně na Hlubokou a domů do Hlavatec. V Chlumu jsme vyložili kola u rybníka Hejtman a přejeli přes obec zvlněně po silnici do sousední Lutové, ze které jsme se stočili k západu a po žluté TZ lesními cestami CHKO Třeboňsko v povodí Lužnice mezi rybníky a mokřady přejeli okolo rybníků Starý hospodář a Podsedek k Dlouhému mostu a Novořecké baště, od níž jsme přímo přes rozcestí U Modré stoky projeli do Třeboně, kde jsme vyjeli u místních lázní a projeli Hradeckou bránou do centra na Masarykovo náměstí, abychom si dali hodinu a půl volna na prohlídku města a oběd. Jelikož už bylo pořádné vedro, tak jsme neváhali a ihned se vydali někam svlažit. Někteří zamířili do známé samoobslužné hospůdky Bistro U Kapra, další se vrátili na počátek Třeboně a zasedli do restaurace U Vodníka. Podával se candát, kapr či vepřová panenka a vše se zapíjelo téměř výhradně místním Regentem. Po obědě následovala prohlídka města, někteří se projeli i kolem rybníka Svět ke Schwarzenberské knížecí hrobce. Na Masarykově náměstí s mariánským sloupem zase někteří vystoupali na 31 m vysokou vyhlídkovou věž staré radnice, aby si dopřáli nádherné pohledy na Třeboň a okolí. Před odjezdem jsme se ještě osvěžili ledovou kávou či zmrzlinou a po půl druhé se vydali na cestu „k domovu“. Z města jsme vyjeli na cyklostezku č. 122, po níž jsme postupovali v podstatě po rovince podél silnice do Břilic a dále po silnicích III. třídy přes Dunajovic do Horních Slověnic, kde jsme za hospůdkou Na Kopečku uhnuli doleva a severně po šotolinové cestě přejeli k bufetu u rybníka Dvořiště, třetího největšího rybníka Třeboňska a čtvrtého největšího v Jižních Čechách.  Byl dobudován v roce 1367 za vlády Karla IV svým majitelem Ješkem z Kosovy Hory (tradiční místo kontroly pochodu Praha-Prčice již před Prčicí). Tímto se zároveň řadí mezi nejstarší české rybníky. Horko bylo velké, tak nám přestávka u studeného nápoje v letním altánku přišla vhod, přestože teda cena za půllitr malinové limonády 41 Kč byla už dosti nekřesťanská. Odpočati jsme pak přejeli do Smržova a po žluté TZ lesní cestou do Záblatí k Záblatskému rybníku, který je pátým největším rybníkem na Třeboňsku, byl vybudován v roce 1475 Zdeňkem ze Šternberka a patří k nevýnosnějším třeboňským rybníkům. Dále jsme pak po silnici přejeli přes Lhotu do Bošilce, kde jsme pouze tři chlapi zahnuli doprava k Bošileckému rybníku, abychom mohli spatřit původně gotický kamenný most nad propustí rybníka, který je pravděpodobně oním mostkem, o kterém se zpívá ve známé jihočeské písni „Na tom bošileckým mostku, hrály tam dvě panny v kostku …“. Nicméně Tonda Pospíšil v rámci svého lovu kešek přejel kousek za Bošilcem na jiný most, po kterém ještě do roku 1992 vedla hlavní silnice z Prahy do Budějovic, tento kamenný most byl postaven v letech 1753-1755 při stavbě bývalé císařské silnice mezi zmiňovanými městy a jedná se o druhou, méně pravděpodobnou varantu, kde oné panny měly v kostku hrát. Jinak ještě stojí při výjezdu z Bošilce za povšimnutí nádherné selské stavení a u rybníka kostel svatého Martina z roku 1210, doplněný věží z roku 1836, který se pyšní rokokovou kazatelnou ve tvaru velrybí tlamy z postříbřeného dřeva, která sem byla převezena z třeboňského kláštera. Z Bošilce jsme pak přejeli po silnici okolo Sedlíkovic do Dolního Bukovska a zastavili na občerstvení na návsi u rodinného pivovaru Bukovar, kde nám mladá paní vrchní, zapadajíc do vesnického baroka svou postavou „krev a mléko“, natočila poněkud zvláštní dvanáctku, a to do 4 dcl poháru jako v Itálii. Dořítil se sem za námi také náš noční instalatér, Tonda Mikl, který kolem deváté vystartoval ze znojemského nádraží a na trase přes Jemnici, Dačice, Kunžak, Jindřichův Hradec a Veselí nad Lužnicí najel na své silničce okolo 130 km. Společně jsme pak po přestávce vystoupali na Horní Bukovsko, ze kterého jsme naopak postupně sjeli přes Zálší, Klečaty a Komárov do Svinek, všechno to obce s typickým vesnickým selským barokem blatského typu. Na závěr již následoval známý přejezd mezi Novým a Rytířským rybníkem do Hlavatec. 

               V neděli po snídani a ukončení ubytování jsme se v devět hodin vydali na etapu do Vlašimi, kterou jsme zamýšleli na první den, ale předpokládaný jihozápadní vítr změnil naše původní plány. Někteří už po týdenním bikování šetřili své nohy a nechali se se zastávkou v Mladé Vožici přepravit do Vlašimi autobusem. Cyklisté tedy po přehoupnutí se do Želeče pokračovali zvlněným terénem s pravidelnými sjezdy do obcí a výjezdy z nich přes Oboru, Maršov a Lom do Větrov, kde jsme si udělali krátkou zajížďku k rozhledně Hýlačka. Vzdušná kovová konstrukce podle návrhu architekta Davida Grygara byla postavena v roce 2015 na místě původní vyhořelé dřevěné rozhledny, která měla tvar husitské hlásky a někdo ji na Silvestra úmyslně podpálil. Po zdolání 136 schodů ve výšce 25 metrů nad zemí se nám rozprostřel nádherný výhled na město Tábor a přilehlé okolí. Rozhledna je ve správě KČT Tábor a před vstupem je umístěn elektronický turniket, který po oficiální otvírací době v 10 hodin pustí návštěvníka za vhozenou dvacetikorunu.  Z Větrov jsme pak krátce přejeli do dalšího táborského předměstí Horky, ze kterých jsme sjeli do Tábora k Lužnici, po nábřeží pokračovali k jezu Přibík a Údolní ulicí vystoupali směrem k železniční stanici a vydali se od čerpací stanice Shell směrem na Mladou Vožici. Nejdříve jsme postupovali po hlavní silnici II/137, když jsme po výjezdu nad Tábor a po přejezdu přes dálnici D3 sjeli do Záluží a Hlinic, ze kterých jsme odbočili doleva a lesní silnicí přijeli na křižovatku s další vedlejší silnicí, po které byla vedena cyklostezka č. 1177, po níž jsme nejdříve sjeli do Jeníčkovy Lhoty, pak přejeli do sousedního Podolí, ze kterého následovalo táhlé stoupání až na vrch Malenín (567 m), z něhož jsme si pak vychutnali padák přes Hlasivo a Starou Vožici do Mladé Vožice, kde už parkoval Jirka s autobusem a ostatní členové naší výpravy se procházeli po městě, či se jen tak povalovali na louce před autobusem. My jsme zastávky v Mladé Vožici využili na nedělní oběd a zastavili jsme na něj v restauraci Na Růžku před Morávkovým náměstím s kostelem svatého Martina a zdejším zámkem. Sice jsme si nejdříve museli jídlo po obsluze vyloženě vyžádat, ovšem po chvíli nám byly přineseny výborné pokrmy od svíčkové přes rostbífy, kačeny až po topinky. Opět tak předurčeni spíše k odpolední siestě jsme zasedli do kol, sjeli na konec Mladé Vožice a po silnici II/175 a cyklostezce č. 1177 se přehoupli do Šebířova, kde od kostela svatého Havla následoval opět serpentinový sjezd a pozvolný přejezd po proudu Blanice a kolem Zlatohorského rybníka do Kamberka s jednou z nejstarších tvrzí nad Podblanicku. Dále jsme přejeli do Předbořic, z nichž jsme se přehoupli do poslední významnější obce před naším cílem, Louňovic pod Blaníkem. Při zastávce na náměstí Jana Žižky jsme tak měli jako na dlani protější rozhlednu na Velkém Blaníku (638 m). Závěr z Louňovic po silnici II/125 a cyklostezce č. 1177 proběhl klasicky – nejprve výjezd nad obec, poté sjezd k Podlouňovickému mlýnu k Blanici, následně tahák až na vrchol kopce Na Homolce (452 m), prudký sjezd do Kondrace, výšvih již za bouřkových mračen na úpatí Jinošova (502 m), sjezd k rybníku s poetickým názvem Utopenec, poslední výjezd k místní hvězdárně a sjezd do Vlašimi k autobusovému a vlakovému nádraží, kde nás čekal Jirka s autobusem. Po nakládce kol jsme krátce přešli do restaurace Na Mlíkárně, kde jsme si dopřáli závěrečné občerstvení v podobě piva, ledové kávy či zmrzlinového poháru. Na rozchod jsme si dali hodinu, ovšem po půl čtvrté se strhal prudká bouře, takže nás Jirka musel nakonec v restauraci naložit, za což byl velmi vděčen, neboť musel z ulice vycouvat zpět na hlavní silnici plnou provozu, navíc s železničním přejezdem. Zvládl to však bravurně, a tak jsme se před půl osmou dostali šťastně domů do Hodonína, včetně výměny roztrhané pneumatiky na vleku v Břeclavi, kde jsme na čerpací stanici u TESCA vysazovali některé naše kolegy.  

                Za uplynulý týden jsme se již podle výše uvedeného popisu zájezdu dostatečně obeznámili s přírodou a pamětihodnostmi Jižních Čech v oblasti mezi Táborskem, Píseckem, Českobudějovickem a Třeboňskem a podařilo se nám navíc zavítat do Novohradských hor. Denní etapy v průměru kolem 70 km byly dostatečné na to, abychom se řádně projeli, ale také si učinili zastávky na odpočinek a prohlídku projížděných míst. Poděkování zaslouží všichni účastníci zájezdu za předváděné výkony a skvělý kolektiv, obzvláště Alenka Zubatá za pomoc při organizaci a vedení zájezdu, Petrové Čajka s Popelkou za zajišťování konce skupiny, děvčata z místní kuchyně za naplnění našich hladových žaludků, hospodská Věra za přísun kvalitního plzeňského moku, Tonda Pospíšil za tradiční večerní zpěvy při kytaře a samozřejmě Jirka Kopeček za profesionální výkon při zajištění bezpečné a rychlé přepravy včetně nakládky a vykládky kol, díky které jsme se mohli přesouvat do vzdálenějších regionů. Na příští rok určitě vymyslíme něco podobného, ať už to bude do Čech či na Slovensko nebo do některé z alpských oblastí, v úvahu například přicházelo okolí jezera Lago di Garda a oblast Trentina či podhůří Julských Alp ve Slovinsku.

                Na počest všem zúčastněným zapsal vedoucí zájezdu, Jura Michenka.